Historie kostela (pracovní)

Středověk

Ještě než byl postaven dnešní kostel, stával v Rochlici úplně jiný, středověký kostel sv. Mikuláše – ale na druhém břehu Nisy, zničený za husitských válek. S dnešní stavbou nemá nic společného.

16.–17. století: nový kostel

1600–1609 – pravděpodobně vznikla spodní, zděná část dnešní věže.

1652 – po třicetileté válce vznikla v Rochlici samostatná katolická farnost.

Přesné datum výstavby dnešního kostela neznáme. Na místě staršího, zaniklého kostela sv. Mikuláše na druhém břehu Nisy nechal Melchior z Redernu postavit nový, evangelický kostel zasvěcený svatému Janu Křtiteli. Nejstarší dochovaný doklad je jmenování prvního faráře Davida Gebelia v roce 1592, o sedm let později ho vystřídal Onophrius Gerstmann.

Kvůli rostoucímu počtu farníků požádal farář Hepner arcibiskupskou konzistoř o svolení zbourat starý, nevyhovující kostel a postavit na jeho místě větší. Konzistoř žádost v červenci 1657 schválila a určila přesné rozměry nové stavby. Materiál – přes 6000 cihel, čtyři pece vápna a desítky kmenů dřeva – poskytla zdarma vrchnost. Samotná stavba se ale zřejmě protáhla až do roku 1658.

Dobové zprávy popisují nový kostel ještě před jeho slavnostním vysvěcením: měl tři zvony, jeden oltář se sochami a cínovou křtitelnici s dřevěným poklopem. Peněz se ale nedostávalo – farnost dlužila vrchnosti za stavební materiál přes 37 zlatých.

V noci 12. února 1678 srazila prudká bouře tehdejší dřevěnou věž, kterou nechali postavit Redernové už v roce 1609. Kostel tak zůstal bez věže dlouhých čtrnáct let – nová, o něco vyšší věž se zlacenou makovicí a křížem byla dokončena teprve v roce 1692. Do makovice tehdejší farář vložil schránku s posvěcenými mincemi a ostatky svatého Jana „proti bouřím, bleskům a větru“.

18. století: barokní přestavba

Kostel přestával stačit rostoucímu počtu farníků, a tak se nový farář Franz Dienebier pustil do jeho rozšíření – zaplatil ho částečně z dědictví po svém předchůdci. Byl postaven nový klenutý presbytář se sakristií a prodloužena loď. Na základě podobnosti s kostelem ve Vratislavicích nad Nisou se dnes soudí, že stavbu navrhl barokní architekt Marco Antonio Canevalle, který pro Gallasy pracoval i jinde v kraji. Nový hlavní oltář s obrazem křtu Krista v Jordánu financoval sám farář Dienebier. Kostel byl znovu vysvěcen 20. října 1709.

1711 – nový boční oltář svaté Barbory.

1740–1741 – pořízeny nové varhany od pražského varhanáře Friedricha Semrada.

Johann Georg Appelt nechal ke kostelu přistavět rodinnou pohřební kapli a zároveň ji obdaroval mešní nadací ve výši 150 zlatých – tedy penězi, z jejichž úroků se měly navěky sloužit mše za jeho rodinu. Stavbu schválil hrabě Filip z Gallasu v roce 1744 a o rok později ji potvrdila i církevní konzistoř.

2. května 1746 udeřil do věže blesk. Kostel naštěstí nezačal hořet, ale škody na stropě a lavicích dosáhly 53 zlatých. Opravy se protáhly do dalších dvou let – tesaři sundali a znovu pozlatili kříž a makovici na věži, natřeli střechy (velkou věž červeně, malou zeleně) a truhláři opravili poškozenou kazatelnu.

1753 – položena nová kamenná dlažba; pod ní byly nalezeny stopy hrobů dvou starých farářů.

1775 – vysvěcena nová zvonová stolice po přelití prasklého zvonu.

1781 – vysvěcena křížová cesta, zaplacená sbírkou mezi farníky.

19. století: empory a přístavky

Rozsáhlá oprava věže vyvolala byrokratickou při mezi farností a krajským úřadem: úřad zakázal natřít báň červeně a zeleně zároveň, prý by to „působilo zvláštně a protivně“ a nařídil jen červenou. Řemeslníci ale nakonec i tak použili obě barvy, jak bylo v plánu původně.

1802 – dva nové boční oltáře (Bolestná Panna Maria, svatý Alois).

1809 – velká oprava varhan, prováděli ji dva varhanáři ze Žitavy.

1829 – přelit prostřední zvon, dostal jméno svatý Florián.

1829, 1835 – dřevěné sloupy pod emporami nahrazeny kamennými.

Když v roce 1846 farář ohlásil, že střecha je ve špatném stavu, zdálo by se, že oprava je jen otázka pár měsíců. Místo toho se roky táhly spory, zda má být nová krytina z břidlice, nebo z tašek – přifařené obce se obávaly, že tašky by časté bouřky rozbily. Dvakrát byla naplánovaná dražba prací zrušena, než se věc po více než deseti letech konečně vyřešila ve prospěch břidlice.

Nové varhany darovaly kostelu děti manželů Trenklerových, patrně k padesátému výročí svatby jejich rodičů. Ve stejné době vznikl i dnešní západní kůr s charakteristickými litinovými sloupy, na který vede dřevěné schodiště z lodi kostela.

1888 – pořízena nová kazatelna se staršími reliéfy evangelistů.

20. století: zkoušky, ztráty a proměny

Konzervátor Wilhelm Augst tehdy ostře zkritizoval necitlivé úpravy interiéru z konce 19. století – přestavbu kruchty, novou varhanní skříň i výmalbu označil za rušivé. Farní oprava, kterou navrhoval provést šetrně, ale musela kvůli nedostatku peněz i času proběhnout rychle. Hlavní oltář tak byl místo opatrné obnovy jen nevhodně přelakován – přesně to, před čím Augst varoval.

Za první světové války se rekvizicím zvonů nevyhnula ani Rochlice. V září 1916 byly dva zvony sejmuty z věže, rozbity a shozeny dolů – jejich kov posloužil k válečným účelům.

1928 – pořízeny tři nové zvony.

1934 – vydán rozsáhlý soupis památek Karla Kühna, na který se odkazuje dodnes (i s několika omyly).

1937 – nová výmalba interiéru.

1942 – do sakristie zaveden komín pro vytápění.

1954 – opraveny varhany.

Po reformách druhého vatikánského koncilu se bohoslužby přestaly sloužit na původním barokním hlavním oltáři, na kterém se předtím sloužilo od jeho vzniku v roce 1708.

80. léta 20. století – zrušen hřbitov kolem kostela.

1990 – správu kostela přebírají bratři františkáni

V roce 1990 přebírají správu kostela bratři františkáni. Následuje další dlouhá cesta – úsilí farnosti i shody okolností, díky nimž se dnes daří kostel postupně opravovat. Víc o tom v sekci Aktuální péče o památku →.